Bough - the friend

Uprostřed noční skládky klečel tvor a vydával zvuky, jako když se několik hodin staré novorozeně dusí. Dusí pláčem a už brzo se zalkne, zmodrá a pak ho bude jeho matka chovat, houpat už mrtvé. Kničivé steny rezonující v hlavě vyskakovaly z modravých rtů mezi haldy odpadků, obtáčely se kolem zrezivělých víček plechovek se zahnívajícími zbytky a škrtily stvůře malý mozeček. Jeho vlastní nenávist ho zkroutila do agonických smyček. Křeč ho donutila předklonit se a tvor dávil rudé kousky zkaženého masa mezi rozličné kousky věcí, které kdysi někdo používal. Dvě levé boty, každá jiná, prezervativ pokrytý plísní, slupky od brambor, rozbitá láhev vodky, rozkládající se mrtvolka krečka, který jistě prožil svůj krátký život v domácnosti, kde ho krmili, hladili, dopřávali mu veškerý komfort a pak ho vyhodili do popelnice i s jeho vlastními výkaly. Neveselá kombinace.

Vyzvracel, posunul se k okraji skládky. Nikdy nebyl dál, než tady, na oprýskaném železném okreji světa. Pod ním se líně pohupovaly špinavé vlny, ale nevěděl, že jsou to vlny. Šplouchy šplouch. Stočil se do klubíčka a vydal kňouravý volající zvuk. Nikdo neopověděl. Tady nikdy nikdo neopovídal. Ve dne, v noci, šplouchy šplouch. Usadil se na chladný kov, zvedl hlavičku k nebi (nevděl, že to je nebe), zavrtěl se (spíš to připomínalo tik), otevřel svá bezretá ústa a znovu zavolal. Znovu. A znovu. Prázdné místo se plnilo úpěnlivým řevem ztrělesněné ubohosti.....